Zbloudilé ovečky

22. dubna 2007 v 8:41
Mt.18:12. Co se vám zdá? Kdyby některý člověk měl sto ovec, a zbloudila by jedna z nich, zdaliž nenechá těch devadesáti devíti, a jda na hory, nehledá té pobloudilé? 13. A nahodí-liť mu se nalezti ji, amen pravím vám, že se raduje nad ní více, než nad těmi devadesáti devíti nepobloudilými. 14. Takť není vůle Otce vašeho, kterýž jest v nebesích, aby zhynul jeden z maličkých těchto.

Bohu záleží na každém z nás. Jak bezedná je tahle studna lásky. Člověk po lásce touží, chce být milován, chce mít někoho, kdo ho bude mít rád takového, jaký je. I když chybuji nebo si myslím, že dělám něco správně, ale vidím to zkresleně a není to úplně dobré, tak přesto mohu Boha požádat o odpuštění. Dostane se mně jeho milosti. Mohu se k němu vrátit a ze svých chyb se poučit. Bůh chce po nás jen, abychom s ním jednali na rovinu. Abychom říkali věci po pravdě tak, jak jsou. Protože stejně vše ví. A musí nás milovat velikou láskou, která je bezedná. Jinak by nedopustil, aby byl jeho Syn Ježíš zrazen a ukřižován. Aby byl jeho osud tak krutý kvůli nám - lidem, když ho i ti nejbližší, které znal, zklamali.

Mt. 26: 21. A když jedli, řekl: Amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.
……….
25. Odpovídaje pak Jidáš, kterýž ho zrazoval, dí: Zdali já jsem, Mistře? Řekl jemu: Ty jsi řekl.
………..
33. Odpovídaje pak Petr, řekl jemu: Byť se pak všickni zhoršili nad tebou, jáť se nikdy nezhorším. 34. Řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, že této noci, prvé než kohout zazpívá, třikrát mne zapříš. 35. Dí jemu Petr: Bychť pak měl s tebou i umříti, nikoli nezapřím tebe. Takž podobně i všickni učedlníci pravili.

Jak asi bylo Ježíšovi, když věděl, že jeho nejbližší, kteří s ním sedí u stolu, se k němu takhle zachovají? A přesto je všechny miloval. Věděl, že se musí naplnit jeho osud, který mu byl předurčen. Člověk má sklony někoho soudit, i když to dělat nemá, ale říkám si, jak bych se zachovala sama, kdybych byla v situaci, jako byl Petr a šlo mi o život? Co kdybych také zklamala a bála se přiznat něco nebo někoho, jsem jen chybující člověk. Trápí mě tohle pomyšlení, že bych vůbec nebyla statečná. Vždyť lidé kolikrát zapřou daleko menší věci, bojí se zodpovědnosti, následků, vykrucují se. Jak by se každý z nás asi zachoval na Petrově místě? Nechtěla bych tu situaci zažít. A Ježíš vše věděl, i když mu říkali do očí něco jiného. Jak mu jako Božímu Synovi muselo být? Za takové lidi má obětovat život tak strašným způsobem? A on ho obětoval. I když to zklamání ho jistě také bolelo. Tak takovou láskou může milovat jen Bůh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arenien Arenien | 24. dubna 2007 v 18:03 | Reagovat

To je hezky napsané.Já sama s tím také bojuji.Pravda je taková,že se bojím lidí...někdy.Mám vždycky chuť udělat a říct to co cítím,že je správné...ale bojím se,že nechtěně ublížím,bojím se následků mé vyřčené upřímnosti...protože v tu chvíli nejsem schopna vidět to očima toho druhého...jsem z toho často nejistá...a připadám si v tomhle světě ztracená...Jsem šťastná,že Bohu mohu říct cokoli,že mě chápe,že vidí a VÍ přesně,jak to myslím, a pokud je to špatně,že mi ukáže TU PRAVDU.Někdo mluví,že bychom měli mít trošičku diplomacie v sobě a pokud ji nemáme,tak raději nemluvit....než říct něco,co je sice pravda,ale druhému to v tu chvíli může ublížit....Já nejsem rozený diplomat a tak bojuji s tím...vydržet nemluvit:-)...hned,ale nejdříve o tom i přemýšlet:-)))!Ještě, že mám v tom tak skvělého učitele a pomocníka (svého Boha a svého přítele)!

2 Jolana Jolana | 24. dubna 2007 v 19:21 | Reagovat

Také nejsem diplomat, mnohokrát se mi nevyplatilo být k lidem upřímná a říct, co si myslím. Přesto jsem toho názoru, že nejlepší je říkat věci na rovinu. A nejen našemu Pánovi. Ona sice diplomacie je svým způsobem taková trochu finta, jak někomu naservírovat pravdu a přizpůsobit ji situaci, podmínkám, ale pak z toho může vzniknout něco úplně jiného. Kdysi jsem si s někým (myslím, že na diskusním fóru) psala, jestli v nějakém vážnějším případě je lepší říct nemilosrdnou pravdu, která by tu situaci mohla zhoršit (třeba u pacienta),  nebo milosrdnou lež. Měla by milosrdná lež vůbec v tu chvíli smysl? A co by tomu řekl náš Pán? Vždyť bychom tu pravdu pokřivili. Ale to by asi bylo na dlouhou debatu. Také si ani nemyslím, že by se to Bohu líbilo.

3 MARTIN MARTIN | 2. října 2007 v 12:07 | Reagovat

DERREN BROWN - Mesiáš

http://www.zkouknito.cz/prehraj-video?m=17c9c7e799

DERREN BROWN - SEANCE

http://edisk.cz/soubor/stahni/90791/DB_seance.zip_85.89MB.html

HESLO JE tkr.ForumNO.net

Magie a manipulace mysli - anotace KNIHA /  Nakladatel:  Argo

Derren Brown (1971) je britský psycho-iluzionista, který nevěří na paranormální jevy. Studoval práva a germanistiku v Bristolu a k hypnóze ho inspirovalo představení hypnotizéra Taylora. Začal se sám hypnózou zabývat a vystupoval po barech. Na Vánoce roku 2000 běžel v britské televizi pilotní díl jeho pořadu Magie a manipulace mysli, který se velmi rychle stal hitem. Brown od té doby vydal tři knihy, dobýval USA na turné za účasti odborníků, kteří měli posoudit, zda je podvodník nebo ne, hrál v televizi naživo ruskou ruletu a vystupoval po celé Británii. V roce 2006 získal cenu Laurence Oliviera za nejlepší zábavní show. Dělal všechno, aby se mediálně zviditelnil, a vydělal dost peněz, aby na jejich vydělávání už nemusel myslet. V knize naznačuje některé své techniky, popisuje metody manipulace mysli, napovídá, jak se naučit „číst“ chování lidí, důkladně probírá umění hypnózy, vysvětluje alternativní medicínu jako placebo efekt a věnuje se také zábavnímu průmyslu kolem magie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama