Zpověď

28. ledna 2008 v 15:38
Včera jsem prožívala od rána krizi, bylo to jako nějaký vnitřní boj, nevím
přesně, kde se ve mně najednou usadil takový smutek, ale věděla jsem
v podvědomí, že uvnitř bojuji. Že to je duchovní boj, že se asi mé "já"
nemůže najednou vyrovnat se všemi změnami v životě, že se ve mně něco
vzpříčilo a bude chvilku trvat, než najdu tu zaklíněnou a vzpurnou část,
abych se zase upokojila. Abych byla sama sobě oporou. Tušila jsem,
že když půjdu na bohoslužbu, že mě to téma, které si vybral náš
pastor Jakub ("návrat marnotratného syna") dovede až k slzám.

Nevím, jestli někdo z vás také prožívá v krizi takovou bezmoc, kdy se
upírá k Pánovi a kdy ví, že jedině náš Bůh může zahojit všechny rány.
Ty na těle s tím ale nesouvisí. Jsou to rány na duši a jedině duchovní
léčba je může zmírnit a časem úplně odstranit. Nevím vůbec, proč si
někdy myslím, jak jsem silná a že můžu snést všechno.To je jen můj
dojem, je to klam, kterým se utěšuji, když mě uvnitř srdce bolí. Byla
jsem včera tím kázáním velmi dojatá a neobešlo se to bez slz. I já jsem
zažila návrat syna, který se ztěžka stavěl na vlastní nohy, i když se moc
snažil. Když pastor četl z Lukášova Evangelia "Podobenství o marnotratném
synu", bylo mi hodně těžko, když jsem si vzpomněla, jak si člověk myslí,
že ho nic neporazí, ale ta citová konstrukce je tak křehká, že vezme
za své při první bouři. Při prvním silnějším náporu je tu najednou zoufalství
a to, co mělo být pevnou skálou, se v člověku bortí jako špatně postavená
zeď.
Proč jen člověk někdy "dělá ramena", že se ho citové a velmi citlivé věci
netýkají? Že pláč je jen ženská slabost a chlapi že nebrečí! Kdyby to tak
opravdu bylo, tak by dal Bůh slabost a pláč jen ženám a muže by učinil silné
a hrdé. Včera se mi vše znovu vybavilo. Můj tatínek byl velmi hrdý člověk.
Byl k nám ke všem hodně přísný, ale když můj syn zemřel, tak jsem nikdy
neviděla u silného chlapa takové zoufalství, tolik slz, ty výčitky, kdy se
se svým vnukem nepohodl - veškerá lidská pýcha se v něm zlomila, když
už věděl, že se můj syn nikdy nevrátí. Viděla jsem toho silného chlapa
pomalu umírat. Duševně i tělesně.
Někdy nedokážeme lásku k bližním vyjádřit. Je v nás nějaká brzda, která
ty naše city zarazí. Nechceme, aby někdo viděl naší slabost. Ale proč? Vždyť
to přece není vada. Jen to umět říct: "ani nevíš, jak moc tě miluji, i když mě
někdy zlobíš".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 patris patris | Web | 4. února 2008 v 9:42 | Reagovat

ahoj jolano, to zahlavi blogu prokouklo! pekna kytara :-)

2 shrekjfx shrekjfx | Web | 6. února 2008 v 16:52 | Reagovat

je to je krásný pěkný fakt to prokouklo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama