Harmonie

13. února 2008 v 20:44
Když se tak dívám večer na vzdálený dům s rozsvícenými okny,
představuji si, kolik je tam asi lidí, kteří otevřeli Bohu
své srdce. Žije jich tam pěkná řádka, dům má asi čtrnáct
pater a jmenuje se Harmonie. Krásné jméno pro příbytek
tolika lidiček.

Co vlastně znamená slovo HARMONIE? V encyklopedii je mimo jiné
psáno: je to spojení jednotlivých složek v celek. Krásný název
pro tak velký dům, především pro takovou spoustu jeho obyvatel.
Podobný význam má název našeho KSHK - Mozaika. I to je celek
složený z malých kousků, které jsou různé. A přece dokáží
společně milovat. A kdo je tím společně obdivovaným? Je to Bůh,
náš milovaný nebeský Otec. I my bychom měli být takovou harmonií.
Nevím ale, jestli to tak skutečně je. Tím ovšem nemám na mysli
naše křesťanské společenství. Z minulých křesťanských diskuzí
jsem nabyla toho názoru, že mají k harmonii a souladu hodně daleko.
V mé mysli ale nezní hřmění a neřinčí zbraně. Je tam lítost,
smutek. Jsme jako veliká "člověčí" rodina s jedním tatínkem - Bohem,
který by rád viděl a slyšel své děti v souladu (harmonii) a ne
v některých případech tak arogantní, jízlivé, nadřazené. Ano, i to
jsem zažila v křesťanské diskuzi.
Harmonie - soulad celku, kde jednotlivé části vytvářejí něco velmi
estetického, milého našemu vnímání, něco, co je naprosto
a samozřejmě zdrojem vyrovnanosti, krásy, klidu, prostě něco,
co by nás mělo nesmírně obohatit a především i povzbudit
k neustálému zdokonalování a podporování této harmonie. Nejsem si
ale jistá, že tomu tak skutečně je.
Jak se pozná křesťan od nevěřícího? Nepozná. Mezi ostatními lidmi
se zcela ztratí. Proč? Proč nevyčnívá? Co mu v tom brání? Proč si
ostatní lidé neřeknou: co je na tom člověku tak zvláštního, že nás
tak zaujal? Že bychom se mu chtěli přiblížit a strávit s ním aspoń
chvilku v jeho rozjímání? Čím nás ten člověk tak přitahuje? Je to
jeho sebejistotou, jeho přímým chováním, jeho smyslem pro humor,
jeho příjemným vystupováním?
Bojím se, že ani já bych nebyla vzorová křesťanka. Někdy jsem tak
unavená, že "nezářím, jen tak slabě blikám". Je to takové to
nouzové světýlko, není to krása silného reflektoru, který ukazuje
ostatním cestu, aby potmě neklopýtali a mohli jít rovně a zpříma
za naším milovaným Bohem. Nejsem ani těmi mile hřejivými kamínky,
která by zahřála zkřehlé a unavené lidičky po dlouhé cestě. Možná
jsem malou svíčičkou, která by mohla zapálit další. A tím prý nic
netratí, ale může jedině získat. Kéž by to byla pravda.
Bolí mě u srdce, když říkám našemu nebeskému tatínkovi, jak jsou
někteří lidé k sobě zlí, jako kdyby měli místo slov jed a místo
laskavého pohledu ostří nože. Celý svět je jakoby jeden velký ring,
kde je libo utkat se s kýmkoliv, hlavně že se něco bude dít.
Protože klid, harmonie a soulad je v této společnosti zadupáván
do země. Nemám tím na mysli jen křesťanství. Žijeme tak všichni.
Říkáme si, že nejlepší obrana je útok.
Tatínku náš nebeský, proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama