Včera bylo 10. výročí úmrtí mého syna. Chtěla bych poprosit všechny, kdo
ho znali, aby mu se mnou věnovali tichou vzpomínku.
Přesně na den před deseti lety, když jsem se 30.9. probudila, věděla jsem
tu krutou pravdu: že jsem najednou bezmocná proti smrti, že můj život už nikdy
nebude takový, jako doposud. Také jsem měla velmi smutnou povinnost: oznámit
svým rodičům, že jejich vnuk opustil tenhle svět při tragické dopravní nehodě.
Změnil se mi život, proto píšu tento článek, jsem úplně jiný člověk. Nenávratně
jsem ztratila část svého života, část své rodiny. Už nikdy od té doby nebylo
nic tak, jak by to mělo být. A také už nic nikdy takové nebude. Pořád je jedno
místo po mém boku prázdné. Měla jsem plány, ano, měla jsem i výhrady
k jeho způsobu života, názory, které najednou byly k ničemu, které už neměly
žádný smysl.
Není den, abych si na něho nevzpomněla. Jako malý byl hodně nemocný,
některé třídy jsme společnými silami zvládali skoro dálkově. Paní učitelka mi
ve škole vysvětlila učivo a já se pak snažila vysvětlit to zase doma jemu.
Bylo to složité, ale díky tomu jsme to společně zvládli.
Teď už je to všechno jako sen. Je to jako život mezi dvěma světy: tím, co bylo,
a tím, co je. A není návratu. Zbydou fotky, pár věcí na památku, urna s popelem
v kolumbariu a - prázdno. Jako nějaká konečná stanice.
Jednou mi jeden bezcitný známý řekl: ty si všechno moc bereš. Idiot! Já jen
doufám a z celého srdce si moc přeji, aby se můj syn skutečně "dotkl hvězd".
Tak, jako to napsal ve své písničce.
" Jen jednou se dotkneš hvězd, jen jednou odletíš, až se ti srdce zastaví,
až zkamení ti tvář. Jen jedno máme stejné: tenhle svět nám nepatří. A pak tvé
oči spatří tu nejkrásnější zář: zář lásky, kterou dal ti Bůh, ať můžeš věčně žít
se všemi tam v nebi.
Až pak poletíš a uslyšíš zvony, co zvou tě do nebe a rozesmějou tvář, ty přidáš
se k nim a odletíš s nimi a pak tvé oči spatří tu nejkrásnější zář: zář lásky, kterou
dal ti Bůh, ať můžeš věčně žít se všemi tam v nebi." (Jiří Vavřina ml.)
Tyto příběhy se čtou hrozně špatně. Vždy mi nahání slzy do očí. Bohužel. Taky si vzpomenu na část mé rodiny, která již není mezi námi. Je škoda každého života.
A co vlastně napsat? A má cenu něco psát???? S tím se musí každý srovnat sám.