Život - to jsou setkání a rozchody. Ty rozchody jsou smutnější, protože člověk
vždy někoho a něco opouští. Já opouštím lidi, které mám ráda, ale naše
názory se rozcházejí.
Vrátím se o pár let zpátky. Stojím na molu. Na tuto chvíli jsem dlouho čekala,
i když jsem se obávala toho, jestli vůbec mezi křesťany patřím. Je to jakoby
jsem si sundala závoj z očí, jakoby jsem najednou otevřela okno, které zakrývala
nepropustná okenice a do mého života začalo svítit slunce. Je to jakoby slepý
prohlédl, hluchý začal slyšet, němý mluvit. Držím v ruce lístek a přede mnou je
vysněná loď, na které jsou mí potenciální přátelé, bratři a sestry. Tato loď by mě
měla nést směrem, kterým touží jít každý křesťan: směrem k našemu nebeskému
Otci, k Bohu.
Uplynulo několik let a já se smutkem tuto loď opouštím. Vše, co člověk zažívá,
je relativní. Proto bych se chtěla zdržet jednostranného komentáře a budu se
snažit vidět vše objektivně. I když v cestě za Bohem budu pokračovat, ale na
této lodi už to bohužel nebude.
Na začátku cesty vidí člověk spoustu nových věcí, seznamuje se se spoustou
lidí, kteří sdílejí jeho pocity a on zase sdílí pocity jejich. Ví, že ta cesta nebude
lehlá, ale že posádka udělá vše pro to, abychom pluli bez větších karambolů.
Protože ta loď pluje pod vlajkou našeho Pána Ježíše Krista a řídí ji sám Bůh.
Tedy vlastně: řídí ji lidé, kteří jsou pověřeni, aby své bratry a sestry vedli stále
blíž a blíž k našemu Bohu. A tak se naloďuji v euforii, že mě nic lepšího na mé
(občas strastiplné) cestě životem nemohlo potkat.
Člověk si nemá dělat iluze, protože nic není ideální, v žádném případě ani já
nejsem ideální křesťanka. A to platí zřejmě pro všechny. Čím víc se upínáme
na Boha, tím víc dáváme důvod tomu zlému, aby nás sváděl, aby nám našeptával.
Jsou dny, kdy si v duchu přehrávám nějaké situace, ale asi to dělají všichni lidé.
Nejen křesťané. Přehrávám si chvíle, které mě nesmírně dojaly a které se zapsaly
do mé mysli tak, že je nemohu, ale ani nechci, vytěsnit. Takže tento článek je
pravděpodobně poslední, který píšu ještě jako členka křesťanského společenství.
Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich konání a nebo názor je ta jediná
a správná věc. Že je to "to pravé ořechové". A pokud má někdo jiný názor, vždy
mají své zdůvodnění a svou pravdu. A když člověk pochybuje, okamžitě jsou
v opozici. I já se tak někdy chovám. Jenže za mnou nestojí další lidé, ale jsem
jen samojediná jako ta kapička v člověčím moři. Já strašně toužím jít vstříct
našemu Pánovi, stále se přibližovat, ale pokorně a klidně, bez velkých emocí
a bez útoků na toho zlého. Protože je jenom v Boží moci udržet zuřící šelmu
na řetězu. Nechci provokovat, chci se modlit a přimlouvat, být před Bohem
pokorná. Toť můj názor. Možná, že některým lidem přijdu zbabělá, ale boj by
měl být záležitostí a výsadou Boha. Neboť jemu jsme podřízeni na této zemi.