Květen 2015

Jak moc jsme poctiví?

7. května 2015 v 14:36 | Jolana
Mám kamaráda, který má doma problémy kvůli nezřízenému pití. Děje se tak
každou chvíli. Když přijde mezi kamarády, tak ho ze srandy opijí a baví se tím,
že bude mít doma vylágoš. On je pořád bere jako kamarády, ale mně to připadá
hnusné a od jeho takzvaných kamarádů sprosté. A proč to dělají? Protože oni
sami mají doma problémy, nejen, že si kvůli pití ničí vztahy, ale ničí je to i finančně.
Kdyby jejich kamarádství bylo poctivé, tak by mu řekli: "Hele, víš, že máš doma
kvůli tomu problémy, tak ti je nechceme ještě přidělat." Ale oni ne. "Hřeje" je pocit,
že on bude na pranýři, že se zase doma pohádají, tak si ho takhle vychutnají. A pak
mu říkají: "Vidíš, ty jsi taky doma chudák, že máš problémy, tak, jako my." Ale to,
že mu k těm problémům sami pomohli, to už raději neříkají.
Jak moc jsou třeba poctiví politici? Před volbami slíbí modré z nebe, ale po volbách
myslí jen na svůj prospěch, přitom jsou to lidé, kteří svým postavením určují běh
v tomto státě. Jak má pak ten stát vypadat, když je jejich jednání založeno pouze
na vlastním prospěchu?
A co my - křesťané? Jak moc jsme poctiví? Nemluvím teď o vysoce postavených
duchovních, kteří si vymohli církevní restituce. Mluvím o obyčejných křesťanech.
O těch, kteří se obracejí na Boha jako na přítele, který by jim měl pomoci v nějaké
těžké situaci, ať už rodinné, zdravotní nebo finanční. Co slibujeme Bohu za to, když
nám pomůže? Jak moc plníme své sliby, když škemráme: "Já už nebudu dělat to,
co se Ti, Bože, nelíbí, když mi pomůžeš."
Chyba lávky! Jen co se otřepeme, rychle zapomeneme, co jsme slíbili. Jsme jako ti,
které kritizujeme. I my myslíme na vlastní prospěch. I za cenu toho, že porušujeme
nějaká pravidla. Když jsme na kolenou před Bohem, slíbíme všechno! Omyje nás
krví Ježíše Krista a my se otřepeme. A je tu zase další pokušení!
Fascinují mě velká slova, jako: už nikdy to neudělám, jsem Ti, Bože, věrný, nikdy
Tě nezradím ...... Zradili ho jiní, jeho nejbližší. Tak proč by měl věřit nám? Proč
by měl brát vážně naše sliby? Jsme snad my jeho nejbližší? Mělo by to tak být.
Vyznáváme víru v Boha, ale to, co ukazujeme světu, je jen bezcenné pozlátko.
Jako ty připravené církevní restituce. Tam jde především o majetek, nikoliv o víru.
Nikoliv o Boha. Tak jak může On brát naše modlitby a prosby vážně?