Zisky a ztráty

11. prosince 2015 v 19:14 | Jolana

V dnešní době je málo místa pro romantiku. Žijeme až příliš rychle - a zrovna tak
chladnou naše city. Bojím se, že náš svět bude za chvíli plný jen lhostejnosti,
bezcitnosti, že se nebudeme umět na chvíli zastavit a říct si: kam se to vlastně
ženu, kam se štvu? Měla bych jít na procházku, koupit si třeba čokoládu,
sednout si na lavičku a navzdory své nadváze celou tu sladkost zbaštit.
Pousmát se tomu, že budu vážit zase pár deka navíc. Ale žijeme jen jednou.
A někdy jen živoříme a přežíváme. A to já nechci.

Hlavou se mi honí spousta věcí - asi by to být nemělo, protože zbytečně oživuji
bolesti. Těch radostí je méně, i když si říkám - proč? Líbí se mi citát:
"Ti nejšťastnější nemusí mít nutně to nejlepší z nejlepšího. Prostě se snaží
získat co nejvíce ze všeho, co jim přijde do cesty."
Asi to neumím - neumím ZÍSKÁVAT. Spíš se mi daří ZTRÁCET. Ale i ztráta
může někdy znamenat zisk a naopak. Když někdy cítím lásku, ztrácím svobodu.
Přestávám být sama sebou. Vše, co dělám, je jen mé druhé já - to závislé
na někom, koho miluji. Někteří lidé to možná necítí, ale já ano. Proto se asi
bojím mít někoho ráda víc, než je zdrávo. Nejsem sobecká, to ne, ale možná
bych nabízela víc, než pak dostanu zpět. A já bych chtěla být obdarována
přízní a náklonností. Nemusí to být láska až za hrob, ani nevím, zda to dnes
existuje. A v mém věku - ani už na to nemyslím. Mám na mysli takovou tu
milou a živočišnou přítomnost někoho blízkého, kdo by tady byl vždy aspoň
chvilku jen pro mě. Obdaroval by mě svým bytím, pofoukal by moje rány,
pohladil by mi vlasy. Prostě a jednoduše - souznění.
Při své smůle bych ale potkala určitě někoho, kdo by mě ještě dorazil. Jsou
muži, kteří se ještě chlubí tím, jací jsou borci. A i teď - když už jsou ve věku,
kdy by se měli umět sami sobě zasmát a ne si hrát na neustálé sexuální
loudily. Dnes jsem v jedné diskuzi četla, jak si jeden takový "nesmrtelný"
mladík postěžoval, jak je hrozné, když ženy ke stáru přiberou třeba 30 kilo,
že to zabíjí sex. Hlavně, že muži nestárnou, neplešatí, netloustnou, jsou
pořád svěží - chachacha. Kdysi mě překvapil jeden známý, který přišel
na návštěvu a zapomněl si vzít zuby. Já ho v kukátku za dveřmi nepoznala
a nechtěla jsem ho pustit. Vypadal jak oživlá mumie. Ke všemu byl ještě
vysoký a hubený, už scházel jen ten sarkofág. Vůbec mi ale v té chvíli
nebylo do smíchu. A to se musím přiznat, že jsem velmi tolerantní člověk
a taky nejsem zdaleka nějaká krasavice. Artróza v kolenou mi brání tančit,
30 kilo navíc to jistí. Ale žiju. A i pár zubů by se našlo. Jen si nedovedu
představit něžnou romantickou chvíli s člověkem, který si nevzal zubní
protézu. Jak by mi něžně "fiflal do oufka".
No, tak jsem se dostala někam úplně jinam, než jsem měla v úmyslu. Ale
nechám ten článek tak, jak jsem ho napsala, protože tak to je. Chtěla jsem
tím jen říct, že místo vážnějších citů mě potkávají jen ty nevážné a nebo
komické. A že když člověk po něčem touží, tak to nenalézá. A možná,
že je lépe člověku samotnému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama